Vzácné a neobvyklé dřeviny

Každý sběratel dříve či později zatouží po něčem, čím se může pochlubit jako jeden z mála. Pěstitelé samozřejmě nejsou výjimkou. I mezi rostlinami existují takové, na které narazíme jen zřídka a získat je (a někdy i v zahradě udržet) není vůbec snadné. A stejně tak jako v jiných případech, i tady zájemce musí počítat s tím, že díky svojí touze vlastnit něco neobvyklého bude muset vynaložit větší úsilí a/nebo finanční náklady, než je běžné.

Parociovka Jacquemontova (Parrotiopsis jacquemontiana) je jediný zástupce rodu, a jak jméno napovídá, je příbuzná a také poněkud podobná parocii (Parrotia). V našich podmínkách tvoří většinou keře 2–3 m vysoké, v domovině (Himálaj, Afghánistán) dorůstá stromovitých rozměrů. Zajímavé jsou květy, kterým chybí květní koruna, nápadné jsou zejména velké bělavé listeny obklopující svazeček tyčinek se žlutými prašníky. Má ráda výživnou zeminu a chráněné místo na slunci či v polostínu. Množení je možné semenem, dřevitými řízky anebo v zimě ve skleníku roubujeme na vilín Hamamelis virginiana.

Krásným keřem pro vřesoviště je zenobie poprášená (Zenobia pulverulenta). Svou příslušnost k vřesovištním rostlinám a čeledi Ericaceae nezapře, květy jsou sněhobílé, zvonkovité, v dlouhých hroznech. Hezké jsou i modravě ojíněné listy a výhony, díky kterým mají rostliny nevšední vzhled. Výška je asi 50–100 cm. Pochází z USA, nesnáší vápník a je vhodná pro polostinná vlhčí stanoviště. Množení je možné semenem nebo řízky v létě. V našich botanických zahradách i u soukromých pěstitelů není nijak běžná, přitom je to netradiční dřevina, která by mohla na vhodném stanovišti hezky oživit skalky i vřesoviště. Má také některé kultivary, například Blue Sky s nápadněji modrostříbřitými listy.

Řebřolístek nebo žebrolístek (Chamaebatiaria millefolium) je kolem 1 m vysoký aromatický (polo)keř, se kterým se ani v našich botanických zahradách příliš nesetkáme. Pochází z USA (Kalifornie až Utah) a vyznačuje se jemně zpeřenými plstnatými listy a hezkými bílými květy v koncových květenstvích. Vzhledem rostliny skutečně připomínají řebříček; za pozornost stojí jeho celková nenáročnost a odolnost vůči suchu, díky které by mohl být využíván právě na místech, která jsou poměrně nehostinná. Množení připadá v úvahu výhradně semenem.

Jsou dřeviny, které vzhledem imitují jiný druh či přímo rod; to je i případ jeřábu, který vzhledově připomíná olši. Nepřekvapivě se proto jmenuje jeřáb olšolistý (Sorbus alnifolia). Pokud mohu soudit, nepěstuje se nijak často i přesto, že je nesporně zajímavý. Tvoří menší stromy kolem 10 m vysoké (v domovině – Čína, Korea a Japonsko – jsou vyšší) a jeho listy skutečně spíše připomínají olši, jsou jednoduché, vejčité až okrouhlé a pilovité až laločnaté, na podzim navíc hezky vybarvené. Jsou to celkově pěkné dřeviny, které by mohly být obohacením sbírek botanických zahrad i zahrad soukromých pěstitelů.

Příbuzné ořešáku jsou platykarye (Platycarya). K donedávna jedinému druhu rodu p. šišticovité (Platycarya strobilacea) přibyl ještě další druh objevený v jižní Číně, P. longzhouensis (popsána 1999). Nověji objevený druh se u nás zřejmě nepěstuje, ale i starší, daleko známější p. šišticovitá je vidět velmi zřídka. Dřevina je to ale zajímavá, tvoří menší stromy, stejně jako ořešáky má zpeřené listy, ale na rozdíl od nich tvoří, jak již ze jména vyplývá, zajímavá šišticovitá květenství. Vhodná je na teplá stanoviště do kvalitní zeminy, množení je možné semenem na jaře anebo lze využít i hřížení.*

Text a foto Petr Horáček, Botanická zahrada hl. m. Prahy

Celý článek naleznete v časopisu pro profesionální zahradníky Zahradnictví č. 4/2021.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *